Provozované WEBy:   Totem.cz |  Čítárny |  Český film |  Seaplanet |  Humor/Hry/Flash |  Flash CHAT    Chcete svůj WEB? Napište nám 
Zpět na úvodní stranuISSN 1214-3529
Pondělí 6.5.
Radoslav
Zde se můžeš přihlásit jméno:
heslo:
nové 

 Všechny rubriky 
 Próza
 > Próza
 > Povídky
 > Fejetony
 > Úvahy
 > Pohádky
 > Životní příběhy
 > Cestopisy, reportáže
 
    

   
 
 Napsat do fóra o>
   
  

Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků.
Zarputilý vlastenec a hledač lákavého třpytu diamantů a zlata
Autor: mystikus (Stálý) - publikováno 4.3.2014 (19:09:27)

ČENĚK PACLT

 

    14.7.1813    TURNOV             ۞     1887   nedaleko KEISKAMMI  v jižní Africe

 

 

„…účelem tohoto vydání je přiblížit českému čtenáři život a osobnost krajana, kterého téměř půl století putování světem zcela samozřejmě přivedlo k rozhořčení a opovržení nad barbarskou dobyvačnou politikou vládců Velké Británie a ostatních koloniálních roztahovačných mocností. Českého vlastence, Husova a Žižkova stoupence, kterého zcela samozřejmě měli rádi burští bojovníci za svobodu i kaferští polomuklové a kterého stejně samozřejmě pronásledovali a donutili k ústupu (k útěku) nejdříve c. k. policajti v Praze a později šmíráci anglického guvernéra v Kapském Městě. Muže, který zahynul v kimberleyských diamantových polích zčásti i žalem, že mu není dopřáno ještě jednou spatřit rodné turnovsko, ale s pevnou jistotou, že jeho národ nakonec všechny nepřátele zdolá a vydobude si svobody.“

 

(Z redakčního úvodu knihy Čeňka Paclta Cesty světem, vydané v roce 1954 nakladatelstvím Orbis v Praze)

 

*

 

Čeněk Paclt nepatřil k cestovatelům, kteří usilovali o zaplnění bílých míst na mapách kontinentů. Přesto poznal, kromě Arktidy a Antarktidy, všechny ostatní světadíly. V Austrálii byl dokonce prvním Čechem, který na tuto pevninu vstoupil. Jeho nevšední životní osudy a zážitky byly u nás uveřejněny už roku 1888 v knize nazvané cesty Čeňka Paclta po světě. Zůstaly zajímavými a čtivými i pro další staletí. Na sklonku třicátých let 20. století je utřídila a učesala autorská dvojice Ladislav Štoll & Jan Krejčí a vydala pod pseudonymem F. A. Bureš v knihách Cesty po Austrálii (1939) a Sedmnáct let v jižní Africe (1940). V poválečném období pak napsal Donát Šajner o Pacltovi životopisnou skicu s názvem Zpívající digger. Těžitel zlata a diamantů. Od roku 1950, kdy vyšla tato práce poprvé, se objevila na knižních pultech ještě několikrát, naposledy na jaře 1989. Podrobněji se cestovatelovým životem zabývali i Josef Kořenský a rovněž autor dvousvazkové práce Čeští cestovatelé Josef Kunský. I tyto skutečnosti jsou důkazem, že Pacltovy pozoruhodné osudy stojí za to poznat.

 

O svém mládí si zaznamenal sám Čeněk Paclt kromě jiného i následující údaje: „Narodil jsem se roku 1813 v Turnově, kde můj otec Václav provozoval obchod s drahokamy. Prvního učení poskytnuto mně bylo na škole turnovské. Ale vzdělání, jehož se mi tam dostalo, bylo velmi chatrné. Školy tenkrát vůbec ještě za mnoho nestály. Naučil jsem se v nich jen trochu číst, psát a počítat. O zeměpisu, dějepisu, kreslení, silozpytu (fyzikálních jevech na světě chemicky organickém) a přírodopisu nečinilo se tenkrát ani zmínky. Nejvíce drahého času vynakládáno bylo na vyučování katechismu a biblické dějepravy. Přitom ani mimochodem ničeho jsme nevěděli o dějinách vlasti, o hrdinných činech slavných našich předků, o Husovi, o Žižkovi, o Prokopovi. Tak vyšel jsem ze školy nedoučen, s vědomostmi kusými a hlavně nedostatečnými.

 

Vyučil jsem se nato v Jičíně řemeslu mydlářskému a po vyučení obdržel jsem „cestovní knížku“, v níž se mně jako tehdá každému tovaryši, povolovalo cestovat na zkušenou, ale pouze po Čechách, Moravě a Rakousích. Cizincům tenkrát svobodno bylo cestovat kamkoli se jim zamanulo, nám však, rakouským poddaným, přísně to bylo zakázáno. Chtěje se dodělat výnosnější obživy a přitom zhlédnout kus světa, musel jsem potají utéci do Uher přes hranice.

 

Toulaje se světem, brzy jsem poznal, že jako mydlářský tovaryš s nehrubými svými vědomostmi a bez pomoci z domova mnoho toho nepořídím. I zanechal jsem proto nuzné mydlařiny a odešel jsem přímo do Vídně brousit opály, čemuž jsem se již za svého dětství doma trochu přiučil.

 

V letech 1840 až 1842 a předtím jsem se zdržoval po některý čas ve Vídni a vedlo se mi tam dobře, hlavně v době poslední, kdy jsem v závodě klenotníka Benkowitze vydělal pěkný groš. Avšak ty dobré časy netrvaly dlouho. Na radu staršího bratra Antonína, jenž měl doma obchod s drahokamy po otci zděděný, opustil jsem Vídeň a odebral se do Varšavy.

 

Zde prodával jsem kamínky, které mi z domova posílali, ale s dobrou jsem se nepotázal. Za půldruhého roku obchodování tratil jsem několik set zlatých, které jsem ve Vídni krušně a pracně nahospodařil. Nešťastným tím výsledkem poněkud jsa rozladěn a nepohodnuv se v jisté záležitosti se svým bratrem, umínil jsem si, že odjedu z Evropy a podívám se do Ameriky, abych tam po příkladu jiných nespokojenců rychleji k cíli doběhl a laviny štěstí na sebe strhl. Ale člověk osnovuje plány a osud je hatí…“

 

O Pacltově prvním pobytu na americkém kontinentě se už pak dozvídáme v jeho cestopisných zápiscích. Shrňme si z nich alespoň nejpodstatnější pointu.

 

Za oceán se vydal z Antverp v září 1846 na lodi Thomas Bennett. Podobných vystěhovalců z Evropy byla na palubě většina. Také oni si slibovali od „zaslíbeného kusu pozemku“ víc, než jim tato země mohla dát. Čeněk Paclt se o tom přesvědčil již zanedlouho po svém příjezdu do New Yorku. Marně tam hledal jakoukoli práci. Neměl na americké pevnině žádné známé, kteří by mu ve svízelné situaci mohli podat pomocnou ruku, nebo alespoň se zaručit za nějakou protekci. Jediné, čeho se mu dostalo, byla rada, aby se vypravil na jih země, kde by se snad mohl uplatnit. Rozhodl se pro New Orleans. Tam se také vydal na palubě parníku Phœnix. K zamýšlenému cíli této cesty však nedospěl. Kdesi v blízkosti Bahamských ostrovů vznikl na palubě parníku požár a Phœnix šel ke dnu. Naštěstí pro cestující katastrofu na ostrově zpozorovali a připluli ztroskotancům na pomoc.

 

Čeněk Paclt se ocitl na palubě americké vojenské lodi, jejíž posádka se rovněž podílela na záchraně trosečníků. Od námořníků se dozvěděl, že jejich korveta Providentia míří do mexického přístavu, který byl tehdy, v době americko–mexické války o Texas, v rukou Američanů. Tendenčně zkreslené informace o boji za osvobození Texasanů, údajně utlačovaných despotickým americkým prezidentem Santa Annym, kterých se Pacltovi na palubě Providentie dostalo, přispěly k jeho rozhodnutí vstoupit dobrovolně do armády tehdejších Spojených obcí severoamerických. Až časem měl poznat, že se vlastně jednalo o součást americké územní expanze. To však Čeněk Paclt pochopil až v době, kdy už měl splněnou notnou část svého úvazku k pětileté vojenské službě.

 

Prožil ji zčásti na bojišti v Mexiku, později byl přeřazen k jednotce, která byla vyslána na Floridu a posléze na dobudování vojenské pevnosti u Charlestonu. Tam své působení v armádě stopnul. Ještě nějaký čas putoval po Spojených státech, až se v únoru 1853 vrátil přes Londýn do vlasti.

 

V rodném Turnově se však Čeněk Paclt dlouho neohřál. „Touha po světě,“ jak později napsal, „která mi nedopřávala nikde klidu, zase ve mně procitla a mocí neodolatelnou pudila mě z domova. Nedalo mi to, dokud jsem se s rodištěm svým nerozžehnal. Dne 16. září 1853 jsem se sebral z Turnova a odplavil se krátce nato parní lodí Hanson z Brém do New Yorku.“

 

Za svého druhého pobytu ve Spojených státech se Čeněk Paclt v prvních letech věnoval pěstování ovoce. Se dvěma svými známými z mexické války si pronajali ve Fallchurchu ve státě Virginia farmu. Protože však jeho společníci nechávali veškeré starosti s hospodařením na něm, přestalo ho to po dvou letech zajímat. Prodal svůj podíl na farmě a vydal se na pěší výšlap po Spojených státech. Přes Mount Vernon, Richmond, Wilmington dospěl až do Saravannahu v Georgii. Tam se na nějaký čas usadil a začal se opět věnovat zahradničení. Onemocněl však zimnicí a lékař mu doporučil změnit klima. Tehdy se Paclt vydal do Brazílie. Doplul do Rio de Janeira – odkud se pustil do nitra země, kde hodlal pátrat po diamantových nalezištích. Neměl však úspěch a navíc ani v Brazílii záludná choroba neustoupila. Proto se vrátil lodí do New Yorku, odkud potom 1. května 1857 odplul parníkem Maria Banks do Austrálie. V srpnu toho roku už kráčel jako první Čech po australské pevnině. A cítil se báječně, neboť zimnice během čtyřměsíční plavby z New Yorku do Melbourne pominula na intenzitě.

 

V Austrálii hodlal Paclt uskutečnit to, co se mu nezdařilo v Brazílii; vypravil se do tehdy ještě málo probádaných končin australského vnitrozemí hledat zlato a diamanty. V oblasti Castlemainu však již míjel jen opuštěná rýžoviště a vytěžené šachty duchů. Pronikal pak dál do vnitrozemí, ale ani tady se na něj štěstí nesmálo. Když se posléze dověděl, že byla v Přední Indii u Kalkaty objevena zbrusu nová naleziště zlata, nelenil ani chvíli a odplul na asijský kontinent. Ukázalo se však, že se jednalo o planý poplach s mystifikací, kteréžto fámy byly záměrně vytrubovány. Rozčarován Asií se vrátil přes Singapur zpátky do Austrálie. V dubnu 1860 doplul do Adelaide.

 

Tehdy se vydal napříč státem Victoria do Nového Jižního Walesu. Také v těchto oblastech hledal Čeněk Paclt zlato a diamanty. Rovněž bez valných úspěchů. Přesto však zde „vykutal“ mnoho užitečných zkušeností a vědomostí o způsobu života australských aborigines, které potom zhodnotil při psaní knihy. Poznal oblasti, jimiž před ním prošli pouze odvážlivci, kteří objevovali pátý kontinent. A někdy ani ti ne. Nezřídka se ocital v nebezpečných situacích jako známý a zfilmovaný krokodýl Dundee, které mu přichystala divoká příroda nebo i lidé, hladověl a žíznil jako zbitý vlk samotář. Jak ovšem sám tvrdil, prožíval přitom i hezké dny, neboť se cítil svobodným jako orel.

 

Na sklonku roku 1861 se Čeněk Paclt ocitl u řeky Lachlanu, v jejíchž naplaveninách bylo čirou náhodou jedním ovčákem nalezeno zlato. Zanedlouho potom se v okolí nálezu diggery jen hemžilo, vyrostlo zde nové sídliště, které dostalo jméno Forbes. Paclt přišel tehdy zavčas, aby získal společně se třemi dalšími hledači jeden claim, což bylo nevelké území dlouhé 40 stop a dvojnásobně široké. Časem si pak přikoupili ještě další podobný dílec. Paclt se pustil se svými společníky do namáhavé fušky a měl tentokrát paní Štěstěnu nakloněnu na své straně. Svědčí o tom jeho pozdější vyprávění: „Za neutěšených okolností jsem prožil v Lachlanu celých šest měsíců; za ten čas jsme byli s prací hotovi. Z obou našich claimů jsme vytěžili pomocí stroje ponenáhlu něco přes tisíc kár zlatonosné hlíny, kterou jsme ještě museli prát…

 

Štěstí nám přálo. Po skončení rýžování jsme shledali, že claimy naše byly z nejvýnosnějších v celém Lachlansku. Poprvé po desíti letech jsem mohl tehdáž opravdově pomýšlet na návrat do své milé české vlasti! Myšlenka tato brzy zaujala celou moji těžce zkoušenou bytost. Již neohlížel jsem se více, co se kolem mne děje a zda Lachlan ještě více pokladů skrývá ve svém chřtánu. Tak horoucně zatoužil jsem tehdá po Čechách, že jsem už den co den čekal příležitosti, abych cestu k domovu nastoupil…

 

Počátkem měsíce srpna roku 1862 vstoupil jsem ve Forbesu na dostavník, který vyjížděl odtud do Sydney…“

 

Ze sydneyského přístavu pak odplul Paclt do Londýna a v lednu roku 1863 se už těšil s přáteli ve svém rodišti.

 

„Po půldruhém roce,“ jak uvádí Josef Kunský, „přes domluvy bratrovy i všech přátel se vydal 13. srpna 1864 podruhé do Austrálie. Přes Berlín, Hamburg a Londýn se po čtyřech měsících neklidné plavby dodrkotal do Sydney. V lednu 1865 se pustil na sever do Queenslandu. Přes stepní planiny Liverpool Plains na horním Darlingu, kde mu vysílením zdechl kůň, putoval pěšky do Leybournu, kde se rýžovalo zlato, a pak dále do Ipswiche, načež jel říčním parníkem do hlavního města Queenslandu Brisbane. Odtud plul na sever do Rockhamptonu při ústí Fitzroye, nato do zlatých polí Peak Downsu, podél této řeky a podél jejího přítoku Dawsonu a dále do zlatých polí Apis Creeku, ležícím dále u řeky Mackenzie.

 

Potom pokračoval po planinách až k sopečným horám Peak Range, složených z ojedinělých kuželů, a dostal se do Clermontu, založeném na nalezištích zlata, který byl tehdy poslední policejní boudou na severu. Z Clermontu cestoval dále na sever k řece Belyando, kde byl přepaden domorodými desperáty, raněn bumerangem, omráčen pěsťovkami do hlavy, přičemž přišel o několik zubů, a kompletně tam zůstal ležet oloupen. Byl zachráněn přívětivými dobytkáři. Bumerang, jímž byl skoro zabit, si ponechal na památku…“

 

V dalších týdnech svého putování po severu pátého kontinentu se potom Čeněk Paclt pohyboval v oblastech, které jen pár roků před ním procestovali trampové Ludwig Leichhardt a Robert Burke. Skutečnost, že oba tito objevitelé při svých průzkumech Austrálie přišli o život, nám umožňuje vytvořit si představu, jak namáhavé a perné muselo být cestování Paclta v křovinatých rovinách severních výběžků této pevniny. Také on dospěl posléze ke Carpentarskému zálivu, dostal se i do míst, kde záhadně zmizel Leichhardt. Tam se dokonce setkal s výpravou, která po tomto německém cestovateli i po letech bezvýsledně pátrala.

 

V dalším putování pak Pacltovi zabránily opět choroby. Znovu se přihlásila záludná kolize & újma zimnice a k ní se přidružily i kurděje. To byl také důvod, proč se Čeněk Paclt rozhodl opustit australskou pevninu. V říjnu 1865 se nalodil na parník a odplul na Nový Zéland. Na zeleném ostrově prožil něco přes čtyři měsíce, navštívil některá tamější naleziště zlata, sever Nového Zélandu pak prochodil pěšky. Nebyl jím však uhranut a tak se rozhodl vrátit se zpět do své domoviny. Do Turnova přijel v červnu roku 1866 právě v době, kdy se sever Čech hemžil pruským vojskem, chystajícím se k bitvě u Hradce Králové. Tam potom také zanedlouho utrpěli Rakušané od Prusů zdrcující výprask. Čeněk Paclt z celé duše nenáviděl Rakušany, avšak neměl ani žádnou radost z vítězství pruských vojsk. Byl především českým vlastencem a jako takový také jednal. Bouřil proti habsburské monarchii v Turnově, později i v Praze, kam se v roce 1868 přestěhoval.

 

V městě nad Vltavou však byly politické poměry mnohem tužší (hledanější) než na venkově. Bouřlivák Paclt se záhy ocitl v konfliktech s měšťáky a jejich přičiněním se zapletl i s policií. V roce 1869 byl na něho pro pobuřující řeči vydán zatykač. Paclt byl však svými přáteli varován a z Prahy stihl utéci. Přes Domažlice, Nürnberg se dostal posléze do Berlína. Cestu do rodné země měl zavřenou a tak se rozhodl, že se opět vydá do zámoří. Tentokrát si však zvolil jižní Afriku. S jistými obtížemi se mu podařilo získat cestovní pas. Opět se ocitl v Londýně a odtud pak v lednu 1870 odcestoval do southamptonského přístaviště. Poštovní loď Northman ho pak dopravila na jih Afriky do Port Elisabeth. Tehdy šestapadesátiletý Čeněk Paclt měl před sebou ještě bezmála osmnáct let života. Všechna léta prožil na africkém kontinentě, kde ho také klepla smrt.

 

Pacltovo africké působení bylo stejně pozoruhodné jako byly jeho pobyty v Americe a v Austrálii. Také na černém kontinentě tvrdě dřel do úmoru jako digger, putoval oblastmi, v nichž žili domorodci, kteří se chovali k bělochům ne právě přátelsky a s pochopením, opět se sám ocital v divočině, která mu kladla své nástrahy. V knize Josefa Kunského Čeští cestovatelé jsou uvedeny trasy a místa, po nichž se Paclt v Africe pohyboval. Uveďme alespoň nejdůležitější z nich:

 

„Z Elisabeth Portu se vydal začátkem března 1870 v káře do Bloemfonteinu, hlavního města Svobodného státu oranžského. Cestou, za Nedělní řekou – Zondag riverem – se zastavil v „moravské osadě“ Enonu, založené ochranovskými misionáři. Pokračoval pak pilně v cestě přes Cradock, Colesberg a Bloemfontein na západ do Jacobsdalu; odtud začátkem srpna vyrazil pěšky se zásobami na zádech na sever. Cestou lovil zvěř k doplnění zásob potravin.

 

Pak přešel řeku Vaal a prošel územím západních Griquů, vzniklých namícháním Křováků s Hotentoty. Dostal se do lokalit, kde později vznikla osada Klipdrift. Paclt tu pátral po diamantech, které se tu vyskytují v náplavech, v nichž nacházel i jiné drahokamy a polodrahokamy, jako zirkony, granáty, křišťály, jaspisy, acháty a karneoly. Prozkoumával na kratších cestách i okolí a zdržel se tu několik měsíců, ale diggerské úspěchy měl slabší…

 

Z této končiny se Paclt vydal na severozápad do kraje Kurumán na jihovýchodním okraji pouště Kalahari. Tam utržil bolestnou tržnou ránu na ruce…

 

Paclt byl v těchto místech napaden levhartem, svedl s ním urputný zápas, leč tolik zraněná ruka ho už trápila až do konce života. Postupoval pak na Kobelong a k jezeru Ngami. Chtěl dosáhnout řeky Zambezi. Cestou však přišel dvakrát o soumara, takže nakonec svého cíle nedosáhl. Velice toho litoval, neboť měl v plánu dostat se po Zambezi do Portugalské východní Afriky (dnešní Mosambik) a z některého tamějšího přístavu odplout do Evropy. V té době se mu zvlášť stýskalo po domově. Svědčí o tom i jeden z jeho zápisků z deníku: „Ta jediná naděje mě v trampotách sílí, že přece ještě jednou mi bude dopřáno vkročit na posvátnou půdu naší vlasti, opatřiti na vlastní zraky naši starou krásnou Prahu a dočkati se pokoření našich zatvrzelých nepřátel. Kdyby toho nebylo, snad bych si byl v těch bolestech, jež zkouším, hlavu roztříštil. Ale když je nejhůře, připadnou mi na mysl slova písně: …a v tom krásném českém kraji, a tu zmocní se mne touha po drahé domovině, umdlévající síla ducha se vzpruží a já trpělivě snáším vše, co mi osud ukládá.“

 

Čeněk Paclt se však nedočkal dalšího comebacku do milované domoviny, přestože mu časem jeho turnovští přátelé vymohli amnestii. Tehdy už zase neměl dostatek finančních prostředků pro cestování do vlasti. Od roku 1873 žil v místě původně nazývaném New Rush a později překřtěném na Kimberley. Na skromnou obživu si i tady vydělával dolováním diamantů. Výtěžky však byly skromné. Paclt žil zpočátku ve stanu, později v plechovém hangáru, zbudovaném u krámu jeho přátel bratří Teichových. Tady se také v roce 1873 setkal s Emilem Holubem, jemuž zpočátku při jeho prvních krocích na africkém kontinentě účinně pomáhal jak při obstarávání potravy, tak i svými nabytými zkušenostmi. Později však toto přátelství poněkud oslabilo. Snad proto, že Holub měl obavy z Pacltovy „konkurence“ při psaní o Africe, možná, že při tom sehrála významnější roli i Pacltova svéráz a tvrdošíjnost.

 

Když potom Holub odjížděl ze své první africké cesty zpátky do Evropy, nebyl již jeho neméně zdatný a populární předchůdce Čeněk zvaný Paclt mezi živými. Zemřel, aniž přesně víme den a měsíc, ve svém skromném přístřešku nad řekou Vaal v Keiskammě.

 

Zprávu o jeho skonu podal do Prahy jeho kamarád dr. H. Jeppe a byla otištěna v Národních listech z roku 1887. V nekrolozích, které pak přinesly i jiné české deníky se psalo o Pacltovi jako o statečném a houževnatém muži a zaníceném vlastenci. A nic z toho nebylo ani v nejmenším vylháno. Čeněk Paclt takový skutečně byl.

 

 

 



Přidat vlastní poznámku a hodnocení k příspěvku
<jméno   e-mail>

Kontrolní otázka proti SPAMu: Kolik je pět + jedna ? 

  
  Napsat autorovi (Stálý)  
   


Copyright © 1999-2003 WEB2U.cz, Doslovné ani částečně upravené přebírání příspěvků a informací z tohoto serveru není povoleno bez předchozího písemného svolení vydavatele.

Design by Váš WEB

Addictive Zone Orbital Defender Game
free web hit counter